Může být psychoterapie pravdivá, mravní nebo krásná? Jak kdy, jak která, jak v čem, jak kým a komu, k jakému užitku poskytovaná.  Psychoterapie je vždy jinou, neopakovatelnou péčí o zdraví. Přesto jedinečná radost z upevněného zdraví rozeznívá obecné ideály a někdy, ke škodě, i idealizace poukazující k poškození zdraví. Zacykleným idealizacím čelíme mnohými způsoby, také vytříbeným vkusem. Dějiny psychoterapie, již od Vídně konce předminulého století otřásaly samozřejmostmi vkusu. Psychoterapie je dodnes puzena k hranici nevkusného poškozování nezdravým nevkusem. Tančí figury naplnění života a hledí nikomu nešlápnout na kuří oko. Přesto se nemůže vyhnout bolesti. Jde jí o život. V bezradností rozumu nebo ambivalenci citu tříbí vkus. Vkus je měrou živého, měrou kvality jeho vnímavosti. Podílí se na výskytu světla v události vjemu. Tříbení vkusu zdravě působí na neracionální psychické funkce, zejména intuici. 

Kvalita života vystupuje z konkrétně sociálních a dobových proměn pravdivosti, mravnosti a stále více opomíjeného vkusu. Nepozornost k mezím vkusu je vetkána do motivů poklesu k nemoci a nesvobodě. Vkus formuje charakter ctnosti a neřesti, jemnost vkusu dovoluje rozlišit méně patrné rozdílnosti žití. Jistota osobně tříbeného vkusu, vyživuje jistotu sebou. Vkus profiluje žití, je mírou života, je původem rozvrhu vnímavosti sloužící životu, ale i kulturou přesahující život. Cudný vkus spouští zamilovanost, ohleduplný vkus lásku.

Obhajobou vkusu nehájím přizpůsobivou obratnost estétů. Nic příznivého neočekávám od veřejné manýry předstírání vkusu, od demonstrativních gest krásy nebo sebestředného přezírání estetických významů ošklivosti. Jde mi o původní cudnou niternost intimního vkusu, o jedinečně životní zakotvenost ve vkusu o intuitivní jistoty jeho sdílení a sdělování, o tiše žitý vkus prorostlý s jedinečným rukopisem života, o vkus ozvučený krásou a ujištěný pravdivostí utrpení. Jde mi o naděje vkusu, pro které stojí za to trpět. Ctím vitalitu hladu po zemitosti krás. Respektuji každé osobně zodpovědné tíhnutí ke kráse. Jde mi o vkus prahnoucí po kráse a schopný propracovávat ošklivosti života do jeho krás, jde mi o vkus bytostí tíhnoucích k psychoterapii.

Je-li psychoterapie samostatným povoláním, jsou k ní nemnozí z nás svými talenty nebo alespoň předpoklady po-voláni. Povolání nás čas od času vkusně po-volává. Za-městnání je méně významným pohybem z důvodu za-městnáním. Povolání je osobní profilací k dílu, které je významné pro druhé. Je páteří života. Závažněji nás potkává nebo i míjí nežli zaměstnání nebo dokonce koníček. K povolání je osobnost vábena rozvrhem vkusu onoho povolání. Vědomá příprava k povolání a jeho šťastně zdařilý výkon prohlubují jedinečnost vkusu povolaného. Skrze profesní vkus přesahujeme sebe.

Léčba extaticky vytrhává bytost z nemoci a nemohoucnosti do původních a zdravějších možností jí vlastního bytí. Psychoterapie odmítá fascinace kouzly, neroztíná bytosti rovinami diagnóz ani neklade nepřekročitelné meze specializací léčebných postupů. Psychoterapie bývá jinak vnímavou účastí na útrapách žitého života než ostatní terapie. Nejen pravdivým a etickým, ale i estetickým pohybem dosahuje uzdravení. Skrze léčebný závazek hledí k mnohému dobrému, také ke vkusu. Vkus psychoterapeutických procesů přibližuje účastníky k původním estetickým významům nekultivovaného prožitku. Zemitost psychoterapeutického vkusu probouzí vitalitu jeho léčebných pramenů.

Nejde mi ani tolik o vkus katarzních podnětů umělecky orientovaných psychoterapeutických směrů. Více mi jde o vkusnosti poměrů slastí a strastí které v míře léčebného vkusu nabízíme nebo odpíráme potřebnému. Dobře vytříbený psychoterapeutický vkus umožňuje obratné vyhnutí se katarzním efektům a jiným drastickým afektům. Psychoterapie nemusí být drama a je-li dramatická, tak se alespoň nemá v dramatu vykloubit, nemá být ve vrcholícím dramatu přerušena. Může tím způsobit větší trauma nežli to, které měla zpracovat.

Soulad vkusů otevírá cestu intimně bezpečné člověčiny. Odkrytí nebo zakrytí člověčiny v psychoterapii zúčastněných lidí nakonec dovolí nebo znemožní psychoterapeutický Erós, odvaha, odhodlání, nebo ústup z citově silných, léčebně plodných, ale sociálně planých angažmá. To se vzdaluje smyslnostem. Etika psychoterapeutů zapovídá smyslnosti, estetika je rozlišuje, léčebná estetika je léčebně tříbí.

Charakteru léčených příznaků přiměřené buzení intimit není harašením ani buzerací, ale společnou tvorbou harmonizovaných vkusů, bezpečí a důvěry v jedinečně vznikajícím léčebném procesu, v léčebném vývoji osobnosti a jejího vkusu. Vymezování hranic člověka má jeho estetické rozměry. Vymezení vkusu psychoterapeuta je vkusným vymezováním vkusu vůči nevkusu, který psychoterapii, psychoterapeuta a jeho klienta ničí. Současnou psychoterapii ničí její nevkus rozhodně více než minulý nevkus ničil psychoterapii minulou.

Psychoterapie, na rozdíl od koučování, trénování, manipulace, výcviku a třeba psychologického vzdělání, je vázána léčbou, otázkou a smyslem zdraví. Raději v ní apelujeme na rozum a na podobně rozumově průkazné významy a city, než bychom tápali v temnotách vkusu a intuice. Raději se opíráme o etické kodexy a komise, než bychom se vyrovnávali s nesrozumitelným a kategorickým rozlišením vkusu a nevkusu, do kterého jsme temně, nesvobodně a neodvolatelně vrženi vlastním rozpoložením a naladěním, které tu již vždy bytostně a nevyhnutelně také jako estetická skutečnost vždy už je.

Košatě košilatá a koštovaná psychoterapie by se ráda propracovala od etiky k morálce a k mravům. Nechce si přiznat, že ji to bolí a nejde. Sklouzává k právu a marketingu. Pod gesty moralistních ideologii hájí skupinové zájmy. Myslet psychoterapeutickou etiku se stalo eticky problematickým, někdy i kompromitujícím. Psychoterapie je přemíře neujasněných členitostí fascinována nedosažitelným ideálem etické jednoty. Vědecké psychoterapeutické směry inklinují k vědecky průkazné pravdě. Ty méně vědecké k pověrám. V lepším případě si to uvědomují a směřují k žitým a nežitým, vědomým a zasutým ideálům svých svěřenců. Otázky vkusu zůstaly nepovšimnuty, přestože nezapomenutelní psychoterapeuti oplývali vytříbeným vkusem. Náš obor trpí obecným nedostatkem vkusu a vleklým zanedbáním tříbení psychoterapeutického vkusu. Také my psychoterapeuti trpíme civilizačními, mocenskými, finančními, oborovými a osobními ztrátami vkusu.

Vědecká pravdivost spočívá na pokusu a důkazu. Intuitivní pravdivost je sycena mnohými jinými významy. Také intencemi krásy. Etické myšlení psychoterapie poklesává k právnímu. V absenci étosu je potěšující, že krása psychoterapie a otázky psychoterapeutického vkusu a případné psychoterapeutické estetiky se zatím ještě nestřetly se zájmy o psychoterapeutické penězovody. Eticky nezatížený vkusu však stále živě a znovu zakládá důvěru, která umožňuje kolíbat lidská tajemství, tišit bolest a těšit se z možností rozvoje žití, radovat se z ústupů mocností pouští a těšit se, že vkus, mravnost a pravdivost se jednou přiblíží, vzájemně se posílí k podpoře života. Obnova života výkonem psychoterapie je tvorbou prostoru k žití, dosud nedeklarované pravdy života, nově se rodící neokázalou nedeklarovanou, ještě nepokleslou a nekýčovitou krásou života.

Vkus psychoterapeuta souvisí s léčebným postojem a hladinou vkusu jeho léčebné modality. Falešné léčby a falešně vyléčení trpí nejistotou vkusu a někdy i průkazným nevkusem. Potřební jsou přitahováni specifiky vlastního vkusu, potřebou propracování vlastního vkusu k dobrému vkusu a intuitivní důvěry v něj.

Účastníci psychoterapie jsou bezděčnými projevy vytříbených vkusů sváděni od niterných napětí do bezpečí úlevného sdílení důvěrných intimit. Společně tvoří bezpečný prostor vzájemně závazného vkusu, ve kterém se obnovováním a posilováním životních funkcí navrací zdraví. Obnova vkusu navrací radosti sdílených ctností a možností soužití.